Isabelino bílé štěstí - Co se stalo v jeskyni…

10. kapitola: Co se stalo v jeskyni...

Isabel byla tak udivena, že si ani nevšimla Fultona stojícího vedle ní. Král mezitím došel až k vejcím a pokynul jim, aby jej následovali. Fulton byl náhle ve svém kroku jistější a sešel pět schodů, aby mohl jít dál do jeskyně. Isabel pocítila za sebou pohyb, i ostatní se osmělili a vešli. Sešla schody a přišla téměř až k portálu. Fulton už tam stál a zíral na tu nádheru. Měl přímo lačný pohled. Když přišli ostatní, král promluvil.

„Tohle je vaše zkouška. Ta vejce se nevylíhnou jen tak někomu. Zkouška proběhne tak, že jeden po druhém přijdete k oběma vejcím a dotknete se jich. Potom počkáme, jestli se nevylíhnou.“

Fulton a Isabel se zdáli být jediní, kteří měli tušení, co se v nich skrývá. Král pokynul Fultonovi, aby přešel k vejcím. Ten málem nekoukal na schody, jak se těšil až se jich bude moct dotknout. Isabel dost přemýšlela o tom, co právě vidí. Tak je to pravda? Draci stále existují? Jak ale poznáme, pro koho se vylíhnou? A kdo je asi hlídá?

Fulton stál u vajec hezkou chvíli. Jako prvního se dotkl červeného. Díval se na něj jakoby ho prosil, aby se mládě vylíhlo. Isabel začala tušit, že králi vůbec nevadí, že tam Fulton tolik postává. Sledoval vejce téměř stejně lačně jako Fulton.

Isabel se mezitím rozhlížela po jeskyni. Třebaže byla osvětlena stejně jako od denního světla, byla tak vysoká, že nebyl vidět strop. Na druhém konci jeskyně však spatřila podivnou hromádku. Mírně zaostřila a v třepotajícím světle spatřila kosti a lebky. Byly nejrůznějších velikostí a některé se zdály být i lidské. Na tu dálku si ale netroufala to odhadnout. Raději odvrátila pohled. Potom se ale musela znovu podívat. Snad ta vejce nehlídá…? Ten musí být gigantický! Jinak by nepotřeboval tak velkou jeskyni.

Z přemýšlení ji ale vytrhl zvuk. Téměř se lekla. Fulton popošel ke druhému vejci. Byl tam však daleko kratší dobu a s očividným váháním šel dolů k ostatním. Po něm král kývnul na malého kluka. Ten šel nahoru se strachem v očích. Po něm šla jakási dívka. Všichni se snažili být u vajec aspoň tak dlouho, jako byl Fulton. Když od vajec odešel poslední kluk, Galbatorix pohlédl na Isabel a řekl: „Teď ty.“

Isabel dostala při těch slovech třesavku. Pomalu šla po schodech nahoru. Cítila upřený pohled krále. Možná ale taky závistivý pohled Fultona. Jakmile byla na krok od vajec, přestala to vnímat. Musela přivřít oči jak ji třpyt vajec oslňoval. Natáhla ruku a celou dlaní se dotkla rudého vejce. Bylo studené jako kámen. Na chvilku pochybovala, že je to skutečné vejce. Dotýkala se ho pouhou minutu, než ji to omrzelo. Otočila se k bílému a stejnou rukou ho jakoby pohladila. Postřehla, že to vejce je teplé. Vyrazilo jí to dech, nebo to byl ten pocit když se ho dotkla? Bylo jemné jako hedvábí. Mělo stříbrné žilky a těžko říct, jestli se lesk od nich odrážel, nebo přímo ony samy nesvítily. Pár minut si vychutnávala ten hřejivý dotek, potom dala ruku podél těla, zahleděla se naposledy na ten třpytivý poklad a otočila se. Ušla jeden schod s dost zvláštním pocitem. Když stála na druhém schodu, ozval se zvláštní vysoký hlásek. Strnula v půlce schodů. Galbatorix zbystřil a zíral na vejce. Isabel se pomalu ohlédla zpátky. Těkala pohledem z jednoho na druhé. Ozvalo se krátké tichounké pípnutí. Isabel zírala na vejce, to však ztichlo. Na zkoušku udělala krok dál a vejce se znovu ozvalo. Nebylo už pochyb že to bylo to bílé. Pípalo napůl jako pták s lehkým podtextem výskání štěněte. Ten zvuk se zdál být přímo zoufalstvím. Galbatorix se vzpamatoval. Šel k Isabel a ta se snažila mu uhnout, chytil ji však za ruku a nedovolil ji hnout se z místa. Isabel to trochu vyděsilo. Ještě více ji však zaskočilo, co jí řekl.

„Vem si to vejce. Je tvoje.“

Isabel se vrátila zpátky a opět sáhla na bílé vejce. Bylo možná o trochu teplejší než předtím. Ozvalo se z něj jakési mručení, které Isabel připadalo jako vrnění. Přímo ten zvuk ji rozechvěl, cítila se náhle plná štěstí. Isabel vzala vejce oběma rukama a zvedla ho. Bylo jí velké akorát do náručí. Když s ním scházela mezi ostatní, cítila se neuvěřitelně šťastně. Netušila však proč. Fulton se tvářil téměř vražedně, bylo vidět jak ji najednou ještě více nenávidí, jakoby ho okradla.

Galbatorix se usmál, byl to velmi divný úsměv, ne jako ty předešlé. Vypadal až nečekaně upřímný. Isabel tomu v tu chvíli však nevěnovala pozornost. Měla oči pouze pro své vejce. Drak! Můj drak! To je fantastické!

Král je odvedl zpátky celým bludištěm beze slova. Ostatním dětem nevěnoval sebemenší pozornost, ale každou chvilku se podíval na Isabel nebo její vejce. To však už utichlo, což jeho nositelku vcelku znepokojilo. Prošli celým bludištěm a zastavili se až v jeskyni, kde stále čekala Zirkona. Hned ve skupince vyhledávala svého synovce. Když však viděla kdo si nese vejce a že Fulton si nenese nic, zatvářila se zprvu nevěřícně, potom zklamaně a nakonec zezelenala vzteky. Řekla ostatním aby ji následovali. Isabel se chystala udělat první krok, král ji však vzal za rameno a zadržel.

„Ty tu zůstaň. Hned se vrátím.“ A odešel chodbou do paláce.

Isabel si chvilku prohlížela vejce. Bylo to zvláštní, držet ho. Nebylo tak těžké jak se zdálo. Galbatorix byl pryč asi pět minut, vrátil se a nesl zvláštní, tmavě modrý plášť s kápí.

„Vem si to. V zámku tě nikdo nesmí vidět.“ A přehodil jí plášť přes ramena. Isabel chvilku váhala, jestli se odváží držet vejce jednou rukou, nakonec se ale osmělila. Jednou rukou držela vejce a druhou si zapnula plášť a přehodila kápi přes hlavu. Král počkal až si přehodí plášť přes své břemeno, a potom vzal jednu louči a vedl ji ven.

Denní světlo ji nakrátko oslepilo. Stráže tam stále hlídali a Luna seděla v koutě. Jakmile spatřila svou paní, vyskočila a radostně k ní přiběhla. Postavila se na zadní a chystala se jí olíznout tváře. Isabel však o krok ustoupila, aby jí Luna nevyrazila vejce z rukou. Luna si všimla, že Isabel jí něco skrývá a upřela pohled na její náruč. Stále panáčkovala a snažila se vejce očichat. Isabel k ní poklekla a ukázala co nese tak, aby to stráže u dveří neviděli. Luna naklonila hlavu na stranu a upřeně hleděla na zářivou skořápku. Potom ji očichala a s mručením ustoupila, jakoby si nebyla jistá tím, co cítí.

„Pojď.“ Řekl Galbatorix trochu netrpělivě a vedl ji palácem do nějaké věže. Točitými schody ji odvedl do kulaté místnosti, vybavené jakoby tu měla žít princezna. Čtyři okna ukazovala čtyři světové strany, byla vysoká a měla krásné dlouhé závěsy. Strop měl krásnou klenbu a stěny byly sice bez obrazů, zato na nich byly namalovány výjevy z přírody. Byly tam jedny dveře vedoucí na balkon. Mezi dvěma okny stála postel s nebesy a u ní jeden malý stolek. Mezi dalšími okny stál stůl s nádherným zrcadlem se zlatým rámem. Pod jedním oknem byla almara z nádherného lakovaného dřeva.

Isabel stála s vejcem celá zaražená u dveří. Dočista strnula nad tím přepychem. Ucítila jemný, ale netrpělivý šťouchanec do zad a vešla. Podvědomě si uvědomila, že vlastně tady začíná její cesta za slávou a bohatstvím. Položila vejce doprostřed postele ale nespouštěla z něj oči, bála se že by se skutálelo na zem. Po chvilce si uvědomila, že je v místnosti sama. Král odešel a nechal ji samotnou. A ona měla tolik otázek! Sundala si plášť a sedla si na postel. Luna k ní přišla ode dveří, kde celou dobu seděla. Držela si náhle od své Isabel prapodivný odstup. Nechala se od ní pohladit ale nedívala se na ni. Její pozornost patřila té zvláštní třpytivé věci na posteli. Když si toho její paní všimla, přikulila vejce blíž, aby si ho Luna mohla znovu očichat a řekla: „To bude nový člen rodiny.“ Luna chvílemi do vejce strkala čumákem jakoby si chtěla s ním hrát a vypadala zvláštně roztomile.